Jubileum školy - 325 let


V letošním roce oslaví pyšelská škola jubileum - 325 let své prokazatelné existence. Toto výročí si zaslouží, aby bylo připomenuto, proto se na stránkách tohoto listu několikrát setkáte s články, které budou věnovány historii školství. Školství má v našich zemích historii zhruba stejně dlouhou jako křesťanství. Není náhodou, že mezi našimi prvními vzdělanci byli sv. Václav a sv. Vojtěch. Školy se tehdy zaměřovaly na výchovu kněží. Ti z nich, kteří byli zvláště schopní, zastávali vysoké funkce u panovníkova dvora. Sám panovník si hlavu vzděláním nezatěžoval, od toho měl svého kancléře, prokurátora, notáře, písaře a další hodnostáře. Takže první český král, který uměl číst a psát byl až Karel IV.
V té době však už existovala téměř všechna naše města a mezi jejich obyvateli byli také ti, kteří se bez alespoň základního vzdělání neobešli. Zvláště kupci a zámožní řemeslníci si nemohli dovolit být negramotní a to platilo i pro jejich děti. Každé město a postupně i mnohé městečko má svou školu. Navštěvovali ji hlavně chlapci, děvčátka bývala většinou doma vychovávána jako budoucí matky a hospodyně. Školní vzdělání bylo až do vlády Marie Terezie nepovinné a nebylo bezplatné. Být učitelem nebyl dlouho žádný med: Žádný stálý, zaručený příjem, prestiž nevelká, zato hodně povinností. Školy byly ještě dlouho pod dohledem církve a s jejími představiteli musel pan učitel ve vlastním zájmu dobře vycházet. Musel pomáhat s církevní hudbou - ostatně slovo „kantor", které pochází z latiny, znamená v doslovném překladu zpěvák. Při úmrtí kněze, šlechtice nebo zámožného měšťana musel kantor i jeho žáci pět žalmy po celou noc před pohřbem. Nevyučovalo se také při zámožnějších svatbách a škola byla zavřená také v adventu, protože pan učitel byl zaměstnán výrobou minucí - malovaných kalendářů pro své nadřízené a městské hodnostáře. Z našeho okolí pochází nejstarší zmínka o škole v Jílovém. Hned první zmínka o ní je kritická. Zdejší rodák Jakub, rektor místní školy od r. 1376 je kritizován za to,..." že jest světák, chodí ve světských šatech, někdy chodí do šenkovních domů a hraje v kostky". Jeho pomocník Pavel Křížův z Jílového, byl před rokem trestán za chození do hospody, ale už se polepšil. Bylo by zajímavé vědět, jak byl potrestán, jisté však je, že už tehdy byli učitelé pod přísným dohledem veřejnosti. Ve srovnání se zámožným královským horním městem, jakým tehdy Jílové nesporně bylo, byly Pyšely nevýznamným osídlením. Měly sice kostel a faru, měly i tvrz ( pravděpodobně dokonce dvě), ale o škole zde není po celý středověk ani zmínky.
Konec středověku u nás vzdělání moc nepřál. Patnácté století přináší nejen husitské války ale také boje mezi stoupenci a odpůrci Jiřího z Poděbrad. Naše Posázaví bylo jimi postiženo zvlášť vydatně.
Změnu přináší až konec 15. a následující 16. století. Německá selská válka zuří daleko, války s Turky ještě dál, takže Čechy prožívají období klidu a prosperity. Projevilo se to i na našem školství. Přibylo škol, přibylo vysokoškolsky vzdělaných učitelů, praxe však zůstávala stále stejná. Převládalo učení nazpaměť, běžné byly tělesné tresty. Komenský se svou Didaktikou byl ještě hudbou budoucnosti. Školní budovy hlavně ve městech bývaly často honosné (jedna taková se zachovala v Prachaticích), učitelé však nadále žili více než skromně. Např. v Jindřichově Hradci si správce školy vydělával 8 kop grošů ročně, šikovný řemeslník si za čtvrt roku vydělal více.
Pokud se Pyšel týká, ty se staly někdy v této době městečkem. Jsem přesvědčen, že se tak stalo v době, kdy majitelem zdejšího panství byl Karel Mracký z Dubé, tedy po r. 1583. Měly také tehdy Pyšely i vlastní školu? Pokládám to za pravděpodobné, většina městeček školu měla. S jistotou to však tvrdit nemůžeme, protože se o ní nezachoval žádný doklad. Ani v seznamech studentů university nenalezneme žádného , který by byl uváděn jako absolvent pyšelské školy ( na rozdíl třeba od Sedlčan). To však existenci zdejší školy samo o sobě nevylučuje. Z této doby není mezi universitnímu studenty uváděn nikdo ani z Jílového - a tam škola prokazatelně existovala.
Prozatím se tedy musíme smířit s tím, že škola v našem městečku je doložena až o bezmála sto let později, r. 1680.

1648 - konec 18.století

 
Když v r. 1648 skončila třicetiletá válka, museli si ti, kdo ji přežili, připadat jako ve zlém snu. Z národa zbyla polovina, druhá buď zahynula nebo emigrovala. Města zpustošená (např. z Tábora zůstala jedna ulice a několik domů na rynku), z mnoha městeček se staly vsi. To se týkalo např. právě Pyšel.
Ti, kdo přežili, vynakládali všechno úsilí na to, aby mohli dál přežívat. Za této mizérie není divu, že kultura i školství se ocitly na vedlejší koleji. Jestliže Pyšely měly před válkou školu, za třicetileté války zcela určitě zanikla a první zmínka o ní se objevuje až v r. 1680. Tehdy je v matrice jmenován Adam Jan Khaml Nyzumburský. Pak už informací o zdej- ších učitelích pomalu přibývá:
1685 je uváděn Josef Pokorný
1690 zemřela Anna Zuzana, dcera Štěpána Františka Kršky Českotřebovského, zdejšího varhaníka a učitele. Mimochodem Krškova manželka Anna Marie pocházela ze starého šlechtického rodu Sádlů z Vražného ( u Tábora). Jako mnoho jiných i tento rod zchudl, tak že jedna z jeho příslušnic se musela spokojit s chudým venkovským učitelem. Patrně se tu dlouho nezdrželi: Poslední zmínka o nich pochází z r. 1692, kdy dali křtít další dítě.
1694 je jako svědek uváděn Fridrich Lichtenberk. Na rozdíl od předchozích i následujících pyšelských učitelů , kteří jsou v matrikách titulováni „ učitel školní " nebo „ cantor", je Lichtenberk uváděn jako „preceptor" . Toto latinské slovo znamená také učitel, odchylné titulování však i podle mého názoru může naznačovat, že jmenovaný F. Lichtenberk nepůsobil na zdejší škole, ale jako vychovatel na zámku. Svědčilo by tomu i jeho německé jméno.
1695 dal křtít novorozené dítě další ze zdejších učitelů , Václav Ignác Šop. Další dítě se mu narodilo o t ři roky později a ještě r. 1699 zde vystupuje jako kmotr. V témže roce 1699 mají Pyšely už dalšího učitele, Jana Studeného. Ten zde pobyl nejméně do r. 1713 a se svou manželkou Barborou Alžbětou zde nechali pokřtít svých šest dětí a dvě z nich jim mezitím zemřely.
1718 je jako učitel uváděn Vojtěch Studený, patrně syn předchozího. Z této doby také pochází výčet deputátů zdejší- ho učitele. Obnášel 34 zlatých ročně, 6 strychů žita, 2 pšenice, stejné množství ječmene a hrachu, 2 sudy piva, 1 cent soli, 16 liber másla a stejné množství sýra. Pro vysvětlenou uveďme, že strych byl necelý hektolitr ( 93,6 l), libra pak představovala přibližně 41 dkg.
Na první pohled by se mohlo zdát, že si pyšelský učitel žil v blahobytu. Opak je pravdou. Předně si musíme uvědomit, že se jedná o příjem, kterým musel vystačit na celý rok, a to včetně své rodiny, které tehdy byly mnohem početnější než dnes. Především však byly problémy s vybíráním deputátů. Z mnoha míst naší vlasti máme zachovány stížnosti učitelů na to, že plat je jim vyplácen liknavě, neochotně, po malých částkách.
Co zbývalo ? Na vrchnost si v době temna bylo možné stěžovat leda Pánu Bohu, takže nezbývalo než si nějak přivydělat. A tak většina učitelů vypomáhala jako písaři na radnici, vedla kostelní hudbu a muzicírovala i o svátcích či posvíceních. Z čehož vyplývá, že tehdejší učitel byl nemyslitelný bez znalosti hry na varhany a minimálně ještě na housle. Navíc většina z nich měla kousek pole a nejeden si vypomáhal také krejčovstvím, tkalcovstvím nebo jiným řemeslem. Samotná kantořina by ho sotva uživila tím spíš, že ještě neexistovala povinná školní docházka.
Vraťme se však do Pyšel. V r. 1720 se v matrikách poprvé objevuje jméno učitele Jana Horníka, přesněji řečeno jeho manželky Anny. Za léta 1720 - 32 se jim narodilo pět dětí. Pak následuje poměrně dlouhá přestávka a teprve r.1744 se setkáváme s dalším učitelem, Františkem Živným. Ten zde působil do r. 1751, kdy ho vystřídal František Bemardin. Ten si zde pobyl ze všech zdejších učitelů nejdéle. Působil na zdejší škole rovných 40 let, teprve v r. 1791 odešel na odpočinek.
Za jeho působení došlo k některým velkým změnám. Nová pyšelská vrchnost, hrabě z Bissingenu, vyměřil panu učiteli r. 1763 nový deputát. Zněl na 18 zlatých v hotovosti, tedy téměř o polovinu méně, než měli jeho předchůdci, ostatní příjmy zůstaly zhruba beze změn, přibylo trochu dříví. Kromě toho dostával plat od obce za zvonění. Přibyla mu také další povinnost: V termínech, které stanovila vrchnost, se musel se školní mládeží každodenně modlit růženec, a to buď v kostele, nebo na Loretě nebo v zámecké kapli.
To už však byly na obzoru další velké změny. Císařovna Marie Terezie vyslovila zásadu, že péče o školství nenáleží vrchnostem ale státu a v r. 1774 nařídila povinnou školní docházku. Zákon to byl nesporně správný, jeho uvedení do praxe však trvalo ještě velmi dlouho. Bývalo běžné, že v zimě chodilo dvakrát více dětí do školy než v době polních prací, kdy děti musely pomáhat rodičům v hospodářství. Z Pyšel se zachovala zpráva, že zdejší školu měli v r. 1789 navštěvovat 103 žáci, ale pravidelně jich docházelo jen 46.

1750 - 2.pol.19.století

1750 - 2.pol.19.století

Poslední pyšelský učitel v tzv. době temna byl František Bernardin. Působil zde v l. 1751 - 91. Celkem odučil 56 let, poté byl dán na odpočinek. Když mu bylo 81 let, oslepl a se svou stařičkou ženou dožíval ve velké bídě . Obrátil se proto na zdejší vrchnost s žádostí o příspěvek ze školního fondu. Pyšelské zastupitelstvo v čele s rychtářem J. Huntem mu vystavilo potvrzení, že „.... ani to nejmenší proti jeho osobě k namítání nemáme, nýbrž všechno chvalitebně prohlašujeme". Marně. Příspěvek mu nebyl přiznán a pan učitel F. Bernardin pak z Pyšel mizí. Protože místní matriky nezaznamenávají jeho úmrtí ani jeho manželky, dá se usuzovat, že se odstěhovali k dětem. Tak smutně skončil jeden plodný život.
Kde vlastně tehdy byla pyšelská škola? Na to nám odpoví dekret majitele panství, hraběte Jana Jindřicha z Bissingenu. V listině, datované 24.z áří 1763 , se uvádí, že dozorcem na zdejší škole je zámecký kaplan, který bydlí ve škole, která s farní budovou sousedí. Byla tedy nepochybně umístěna v objektu tzv.kaplanky přímo pod farou. U ž tehdy pan hrabě sliboval, že postaví nový objekt. Na ten si však zdejší učitel a žáci museli počkat až do r. 1781, kdy se uvádí, že v Pyšelích byla postavena nová budova školní . Dá se předpokládat, že ani ten nebyl daleko do fary a od kostela, jeho přesné umísění však není známo.
Teprve v r. 1820 se Pyšely dočkaly pořádné školní budovy. Byla postavena v dolní části náměstí a její objekt dnes slouží obecnímu úřadu. Ve škole byla jedna třída ( brzy přibyla druhá), sborovna a byt řídícího učitele. V podkrovních světničkách bydleli mladší učitelé. Ve štítu školy byl až do poslední opravy umístěn nápis: DEM UNTERRICHTE DER JUGEND MDCCCXX (Pro vyučování mládeže).


Zmínku si zaslouží, že v bezprostřední blízkosti školy byl odkryt „poklad". V r.1825 zde žáci vykopávali jamky pro stromky. Při tom nalezli nádobku se 77 stříbrnými mincemi. Nejstarší byly raženy za vlády Rudolfa II. (1576-1611), nejmladší byly raženy r. 1637, tedy v roce, kdy obávaného Ferdinanda II. vystřídal jeho stejnojmenný syn, císař Ferdinand III.
Nás však bude více zajímat, že v čele školy tehdy stál Jan Barták. Narodil se v r. 1765 v Netvořicích, v čele zdejší školy stál od roku 1791. Zdejší kronikář F.V.Pokorný měl pro něj jen slova chvály: „Výtečně a chvalitebně svůj úřad zastával, jeho vyučenci k úřadům dosazeni byli i u vojska mnozí k povýšení přišli." Už od počátku 19. století se také objevují zprávy o zdejších podučitelích. V r. 1803 zde zemřel podučitel František Janeček, jeho nástupcem se stal Antonín Engel z Prahy. Od r. 1829 zde jako podučitel působil Václav Vávra (nar. 1811). Ten se r. 1839 stal nástupcem J. Bartáka, který odešel na odpočinek do Prahy, kde zemřel asi r. 1843.
Nový řídící učitel, Václav Vávra, si opravdu nemohl stěžovat na nedostatek práce. Kromě pyšelských dětí učil také děti z Babic, Barochova, Borové Lhoty, Čtyřkol, Dnespek, Dubin, Gabrhel, Javorníku, Kovářovic, Křivé Vsi, Malešína, Mokřan, Nové Vsi, Pětihost, Řehenic, Vavřetic a Zaječic. Ve dvou třídách se tak muselo směstnat 178 dětí. Pečoval o ně pan učitel s „pomocníkem", tedy s podučitelem. Ten sloužil pouze za stravu. Chtěl-li si přivydělat, byla to nejčastěji hudba, která mu pomáhala k obživě. 
Václav Vávra patřil mezi ty učitele, na které jejich žáci vzpomínají rádi a po celý život. Byl uváděn jako příklad učitele náročného ale laskavého, navíc ryzího Čecha. Jako řídící učitel zde působil v l. 1839 -1873. Pyšelská škola v té době prošla velkými změnami Ještě v r. 1860 se uvádí, že měla 355 žáků a dalších 189 navštěvovalo pokračovací hodiny. Na to už ovšem nemohly stačit dvě třídy, proto zde byla r. 1863 otevřena třetí a r. 1871 čtvrtá. O dva roky později odešel V. Vávra na odpočinek. Zemřel 10. listopadu r. 1881. Jeho hrob se zachoval na Loretě přímo u márnice. Karel Václav Rais o něm napsal:" Památka jeho je zde u vděčné paměti chována." Může si učitel přát více ?
Připomeňme ještě, že z doby jeho působení se zde zachoval cenný dokument - Zlatá kniha zdejší školy.
Do ní byli zapisováni pilní a vzorní žáci a jejich jména pak byla přečtena po závěrečné zkoušce, již končil školní rok. Této zkoušky se zúčastnil starosta obce, místní farář, občas také sama vrchnost - majitel panství nebo jeho zástupce. Být zapsán do Zlaté knihy znamenalo vysoké ocenění pro rodinu vzácného žáka, který navíc dostal od pana vikáře nebo faráře pochvalný list, knížku nebo obrázek.
Tyto zlaté knihy měly být vedeny při všech školách, zachovalo se jich však poměrně málo. Ta zdejší je nadepsána: „Tato kniha čestná založena gest za časů školnjho dozorce okresu Mnichowskoho Gemnost Pána Pána Wáclava Schustra, tehdegšjho faráře osady Pišelské Pána Kašpara Bastla a kaplana Pana Jozefa Fauerstein též školnjho učitele Wáclawa Wáwry roku 1842." Byla vedena v letech 1842-69 a 1890-93.
Je škoda, že se nedochovala Černá kniha zdejší školy. Do ní byli naopak zapisováni nejvíce problémoví žáci, například ti, kdo mluvili vulgárně, ti kdo škodili stromkům, vybírali ptačí hnízda, zlodějíčci atd. Také jejich jména zazněla po závěrečné zkoušce, „odměna", která je pak čekala, však byla velmi bolestivá. 

konec 19. století

19. století udělala pyšelská škola veliký krok vpřed. Jestli ještě počátkem století to byla jednotřídka, jaké byly i ve větších vsích., v r. 1878 už měla pět tříd a šestá byla otevřena r. 1882. O dva roky později byla zřízena škola na Křiváčku, kam přešly také děti z Babic, Barochova, z Gabrhel, Malešína a z Vavřetic. Tím ovšem ubylo dětí pyšelské škole. K 1. lednu 1884 měla 603 žáky, od září však už jen 451.V témž roce získala pyšelská škola druhou budovu. Jednalo se o přízemní stavbu, stojící proti faře, dnes je začleněna do nové školní budovy. Tento objekt byl získán od místního velkostatku. Jeho kupní cena a náklady na vnitřní vybavení dosáhly 8.000 zlatých.

budova školy proti faře 

Pyšely tedy měly od r. 1884 dvě školní budovy - jednu na náměstí, druhou proti faře. Škola měla i svou školní zahradu se „zelnicí" a s ovocnou školkou, kde se děti učily pěstovat a roubovat stromky. Byla založena r. 1889 a v literatuře se uvádí, že: ,,Učitelstvo ujalo se práce v zahradě a v nedlouhé době podařilo se na místech dříve pustých a holých vykouzliti místo utěšené."
Žákovská knihovna měla 222 svazků, učitelská 52. V kabinetu bylo uloženo 260 pomůcek. V r. 1907 byly mezi nimi např. deska blesková, zvonkohra a elektrické krupobití. Od r. 1876 se tu vyučovalo i ručním pracím. Po dlouhá léta je učila sl. Marie Dlabalová. Na zdejší škole také vyučoval Fr. Wimmer, pozdější ředitel pražských škol, nebo Václav Horažďovský, jehož syn Rudolf zde učil ještě ve druhé polovině 20. století.



pí uč.Marie Dlabalová 

Po odchodu zasloužilého řídícího učitele Václava Vávry na odpočinek převzal v r. 1873 správu zdejší školy jeho syn Emanuel a vedl ji do r. 1879. Po něm se zde v průběhu několika měsíců vystřídali Josef Neruda a Čeněk Kopista. Od r. 1880 stál v čele zdejší školy František Dražil. Pyšelská kronika ho vysoce oceňuje: Velezasloužilý řídící učitel zúčastňoval se společenského ruchu a svým velkým vlivem umožnil zdar mnohého podnikání." Bohužel se stal obětí tyfu v r. 1904. Po něm byl jmenován řídícím učitelem Richard Doležal. Je pohřben na hřbitově v Benešově. Vedle něho působili na zdejší škole počátkem minulého století Marie Bílá, Marie Dlabalová, Karel Brůna, František Drastil, Fr. Stehlík a Antonín Zeman. Katolické náboženství vyučovali farář Václav Ješuta a kaplan Oldřich Koza. Několik žáků také měl evangelický farář J. V. Šebesta ze Soběhrd a židovský rabín G. Reichner z Benešova.
Do zdejší školy chodily děti z Pyšel, z Borové Lhoty, z Nové Vsi, z Pětihost, Zaječic, Kovářovic, z Mokřan, z Dubu, Dubin, Křivé Vsi, Čtyřkol, Javorníku, Vysoké Lhoty a Nespek.
V r. 1906 jich bylo zapsáno 445, z toho 211 hochů a 234 dívek. Tento stav se zvýšil od r. 1913, kdy byla dokončena stavba Útulku sv. Josefa. 
Závěrem ještě jednu poznámku ke staršímu pyšelskému školství: Je málo známo, že v 19. století zde po nějakou dobu existovala židovská škola s vyučovacím jazykem německým. Byla umístěna na Košíku v budově židovské synagogy, kde po jejím zániku byl umístěn ústav pro výcvik policejních psů. K této škole se nezachovala prakticky žádná dokumentace. O její existenci jsem se dozvěděl jen díky vysvědčením, která se uchovávala v rodině Sommerlatových. Jestli se dobře pamatuji, pocházela ze druhé nebo třetí čtvrtiny 19. století. Jestli se zachovala dodnes, byla by cenným přírůstkem do sbírek Pyšelského muzea.

začátek 20.století

 
Dvacáté století poznamenané dvěma světovými válkami, rozpadem Rakousko-Uherska a vznikem samostatného Československa, jakož i vývojem po 2.sv.válce se odrazilo bezesporu v životě školy. V počátku škol.r.1923/24 dochází k úpravě v organizaci školy, která měla dosud 5 tříd se dvěma pobočkami, jednou definitivní při V.třídě a druhou zatimní při IV.třídě, která byla koedukační a tvořila druhé oddělení IV.třídy. Svolením Zemské školní rady bylo umožněno, aby se ve škole vyučovalo podle osnov pro školy šestitřídní. Toto povolení bylo podmíněno nezvyšováním nákladů na provoz školy. 
Ve stejném školním roce je zaznamenán významný úbytek žactva na naší škole. Pro srovnání uvádím: V roce 1883 před odškolením obce řehenické byl celkový počet žáků školy 603, v prvním roce světové války 486, ve druhém roce 460 a v roce 1923 pouze 338. Tento radikální pokles žáků školy, který byl nepochybně způsoben strádáním a podvýživou, se netýkal pouze pyšelské školy, ale celé republiky. Ve škol.r. 1925/1926, kdy došlo k dalšímu poklesu počtu žáků školy na 302, dochází ke sdružení dětí 5.škol.roku ve zvláštní oddělení při 3.tř. 

žáci pyšelské školy 


Na dokreslení života zdejšího lidu nutno dodat, že škola plnila v této době i funkci sociální, nebot zde existoval "polévkový ústav" , který byl vydržován paní baronkou Gabrielou z Mattencloitu. Příspěvek na provoz "polévkového ústavu" taktéž poskytovalo c.k.místodržitelství a obec. Ve škole se vařily polévky pro chudé školní děti, které v období zimních měsíců (prosinci až únoru) dostávaly denně porci teplé polévky a housku. V zimě roku 1907 vydáno 9465 porcí .....v roce 1912 11230 porcí, v roce 1913 12870 porcí, 1914 4326 porcí. V období války, kdy byla situace nejtíživější, pomoc poskytována nebyla. Teprve ve školním roce 1923/24 byla po dobu zimní tato vyživovací akce obnovena pro děti nezaměstnaných. V tomto roce bylo dětem v době poledních přestávek vydáno celkem 5497 porcí polévky.



řídící učitel F.Drastil 


Činnost polévkového ústavu v době popřevratové byla plně obnovena až 7.ledna 1927. Pro vaření polévek dal pan řídící Drastil upravit svůj byt a sehnal na jeho provoz finanční prostředky. Uvádím zde doslovný zápis pana řídícího učitele Drastila, který takto popisuje zařízení a činnost obnoveného polévkového ústavu. 
"Stoly levně a účelně upraveny byly ze školních lavic. Sporák, kuchyňské náčiní, mimo velký měděný kotel, odprodal levně polévkovému ústavu místní obchodník pan Jan Zahradník, rovněž tak i nádobí pro jídelnu. Pěkné a praktické jsou polévkové misky, které jsou hluboké a proto se z nich polévka při roznášení nerozlévá. Měděný kotel a spíž na brambory jsou dědictvím po dříve již stávajícím polévkovém ústavu. Hrubší práce obstarává paní školnice, které se dává 60 Kč měsíčně k ostatním lehčím pracím brány jsou střídavě 2 - 4 dívky nejvyšší třídy. Hoši před vyučováním nanesou vodu, naštípou dříví, přinesou uhlí. Dívky vedou si čile při roznášení polévky, při mytí nádobí, při úklidu, při škrábání brambor. Jídelní lístek, polévkové recepty, dělání jíšek, rozvažování potřeb ku vařivu obstarávají chot řídícího učitele a slečny učitelky, nejsou-li právě ve třídách zaměstnány.. Třídní učitelé dozírají při rpzdělování polévek a poučují dítky, jak se mají při jídle chovati.........." 
K Vánocům dával baron Mattencloit každoročně 40 párů obuvi pro chudé děti, od Vánoc v roce 1923 příspívala chudým dětem i okresní péče o mládež v Jílovém dalšími 6 páry obuvi, čtvermi punčochami a jedněmi šatičkami.(

stavba nové školy

Ačkoli stav žactva v pyšelské škole měl po 1.světové válce trvale klesající tendenci a ve škol.roce 1928/1929 bylo zapsáno do školy 325 žáků z Pyšel a 15ti přiškolených obcí, byla kapacita obou školních budov malá. Pro nedostatek školních místností bylo zavedeno polodenní vyučování (třikrát týdně půl dne, třikrát celý den). Aby bylo odstraněno polodenní vyučování, snažila se místní školní rada pronajmout dvě místnosti v soukromých domech, ale nebylo to možné, protože v obci byl nedostatek vhodných místností pro školní učebny. Vzrůstající snahy na zvýšení úrovně základního vzdělání a výchovy mládeže v mladé republice vyústily v mnoha obcích ke stavbě nových školních budov. Nejinak tomu bylo v Pyšelích. Od nápadu k činu je ale vždy daleko. Postavit novou školní budovu, bylo všemi obyvateli přijímáno s povděkem, ale v době, kdy obecní rozpočty zrovna neoplývaly dostatkem finančních prostředků a obce byly vybízeny státní správou k „všeobecné šetrnosti v rozpočtech obecních“, nebylo uskutečnění tohoto záměru v naší obci zrovna na pořadu dne.
Dle záznamů ve školní kronice tomuto záměru „bohužel nejvíce ublížily pokrokové strany místní, které, aniž by snad chtěly a si předem dobře uvědomily, nepřímo snahy po nutné již stavbě budovy školní oddálily“. Oddálení dle kroniky bylo způsobeno tím, že místní strany „samy podnikly předem velmi nákladnou a nad jejich síly sahající stavbu místní sokolovny a vzaly i chuť těm činitelům celé školní obce, kteří stavbě nové školní budovy ještě přáli.“


Navzdory všem překážkám byla v jubilejním roce 1928 zakoupena část pozemku na stavbu nové školní budovy od místní tělovýchovné jednoty Sokol za 30 000 Kč (obec věnovala 15 000 Kč a místní školní rada také 15 000 Kč), druhou část pozemku na novou školní budovu daroval majitel velkostatku p.Richard Mattencloit.



příprava stavby školy 


Bezprostředním impulzem pro rozhodnutí postavit novou budovu školy bylo, že sousední a tenkráte menší obec Čerčany se sama dobrovolně odhodlala ke stavbě obecné a měšťanské školy. Pan řídící učitel František Drastil ve školní kronice k tomuto poznamenal: „... a my zde nutnou záležitost tuto stále oddalujeme a čekáme snad, až budeme úřady školními ku stavbě donucováni!“ 
Členové školní rady K.Smrčka, předseda, F.Vondráček, Jos.Zahradník, Jos.Slabyhoud, Jos.Hrdina, Fr.Dřízhal, Václav Jícha, Fr.Kajzner, M.Babická, M.Jeřábková, Václav Kárník a Karel Brůna odhlasovali 19.ledna 1930 stavbu nové školní budovy.
Na schůzi místní školní rady a obecního zastupitelstva konané dne 24.července 1930 bylo definitivně rozhodnuto, že stavba školy bude zahájena na jaře 1931.
V srpnu téhož roku byly předloženy návrhy na stavbu. Za nejvhodnější byl přijat plán místního stavitele Václava Havlíka, který navrhoval budovu se šesti třídami, kreslírnou, kabinety, ředitelnou, polévkárnu s jídelnou pro děti, byt pro školníka a dva sklepy. 
Výběrové řízení na dodavatele stavby bylo vypsáno v lednu 1931 a 1.února 1931 byly otevírány nabídky (celkem 19) došlé k veřejné soutěži. Nejnížší nabídka byla za 717 191,60Kč, nejvyšší 1 194 764,00Kč. Jako nejvýhodnější se jevila nabídka firmy R.Herynk z Prahy-Vysočan, které byla stavba školy obecním zastupitelstvem 13.března 1931 zadána. Z nabídky byly vyjmuty řemeslnické práce, 




stavbu provádí firma Herynk 


které bylo možno zadat místním živnostníkům. Jednalo se o práci zámečnickou zadanou p.K.Novákovi, truhlářskou p.Josefu Trousilovi, natěračskou p.Václavu Holečkovi, sklenářskou p.Františku Kratochvílovi, tesařskou pí Marii Salátkové, klempířskou p. M.Bauerovi a pokrývačskou p.Josefu Hromadovi. Dozor nad stavbou byl svěřen zdejším zednickým mistrům p.V.Havlíkovi a p.V.Beránkovi. Do stavebního výboru byli zvoleni pánové K.Smrčka, Jos.Zahradník, K.Sedlák, A.Zíval a K.Brůna.


 
stavba 1.patra 


Úvěr na stavbu byl zajištěn obecním zastupitelstvem u zdejší filiálky Městské spořitelny v Benešově ve výši 800 000,00Kč na 5,5% úrok a 1% úmor. 
S úpravou terénu bylo započato 1.dubna 1931, s kopáním a vyzdíváním základů 11.dubna 1931. Stavba měla být ukončena 31.srpna 1931, aby se v ní mohlo již 1.září vyučovat. 
Nová budova školy byla slavnostně otevřena 25.října 1931. V rámci oslav zahrál v předvečer slavnostního dne zdejší Sokol činohru „Věrni panu prezidentovi“. Slavnostní večer zahájil pan Josef Pařízek radostnými slovy, jimiž ocenil význam nové školy. „V neděli 25.října 1931 byla zahájena oslava koncertem na náměstí, kde se shromáždili účastníci slavnosti u pomníku padlých vojínů v 1.světové válce, aby vzpomínkou a díkem zemřelým poděkovali za jejich obětavost hájiti českou věc a českou školu.



novostavba v plné kráse 


K pomníku byly položeny kytice a věnce. Po té byl uspořádán průvod dětí s praporky a v národních krojích a všech účastníků k budově nové školy. Za krásného, slunného počasí zaplnila se zahrada před školou účastníky z Pyšel i dalekého okolí, hosty a starými rodáky, kteří všichni přišli oslavit tento významný den.“ 
Slavnostní projev pronesl okresní školní inspektor J.Chýna. Zvláště jeho slova: „Vaše děti buďte Vám nad zlato, perly a drahé kamení“, vloudila četným slzy do očí .
Zemská školní rada výnosem ze dne 20.ledna 1932 sdělila, že Kancelář prezidenta republiky uvědomila Ministerstvo školství a národní osvěty, že pan prezident svolil, aby nová škola byla pojmenována „Jubilejní Masarykova škola“.

období 2.světové války

V roce 1935/36  poslal místní učitelský sbor na půjčku na obranu státu  23 000 Kč. Rokem 1937/38 kronika vedená řídícím učitelem Karlem Brůnou končí. Začíná krušné a temné období 2. světové války pro celý náš národ. Z další Schulchronic, kroniky nově založené v r. 1940/41 se dozvídáme mnohé skutečnosti a fakta, ze kterých i po 65 letech zamrazí a ze kterých se máme a musíme poučit.

V roce 1940/41 byl pro práci v odboji a na udání ředitel školy Antonín Novák a učitel Karel Pláteník stále ve vazbě německých úřadů. Zástupcem ředitele se stal Jan Klepáč. Po celou dobu okupace byla na škole připomínána a oslavována a bedlivě školní inspekcí – Der Landespräsident  in Böhmen. Hauptabteilug für das Schulwesen in Prag ( od r.1943) kontrolována a podepisována dvě výročí – 1. oslava zřízení Protektorátu a 2. narozeniny Vůdce a říšského kancléře.

 S platností od 1. dubna 1941 byl ředitel školy Antonín Novák (stále v německém vězení) dán do výslužby a Jan Klepáč jmenován zatímním ředitelem. Dne 4. května 1941 zabrala některé místnosti školní říšská branná moc. Bylo proto nutné upravit rozvrh s využitím všech – i poledních hodin a zavést nepravidelné vyučování. Dne 21.června 1941 byla škola opět volná. Vládním nařízením se od 1. července 1941 stala měšťanská škola školou újezdní, tzn. školou se spádovými obcemi v širokém okruhu okresu jílovského, benešovského a říčanského, celkem chodilo do školy 231 dětí.  Od 1. července  byl jmenován nový ředitel školy Augustin Jakeš a Jan Klepáč  dán do výslužby. Jedinou stavební změnou bylo prokopání vchodu do sklepů ve staré budově a zřízení sklepů na uhlí.

Od počátku školního roku 1941/42 byla prohlášena měšťanská škola za výběrovou a změněn též název školy na „hlavní“. Pro nedostatek otopu bylo nutno týden před Vánocemi omezit vyučování. Vytápěly se jen dvě místnosti a všech 237 dětí si chodilo vždy v úterý pro úkoly, které si vypracovávaly doma. Všeobecně byly vánoční prázdniny prodlouženy  až do 14. března 1942. Pololetní vysvědcení bylo rozdáno 28.února a školní rok byl ukončen až 9.července 1942 – nejen kvůli dlouhým vánočním prázdninám, ale i velké nemocnosti dětí a pomoci dětí na polních pracích.

V době od 26. září do 14. října školního roku 1942/43 vypomáhali žáci ( 217) zdejší školy při sklizni brambor jednak doma, jednak na velkostatku, kde pracovali celkem po 1 028 půldnů. V létě a na podzim sbíraly děti léčivé byliny, za něž škola dostala 92,40 K. Zimní prázdniny trvaly opět déle – do 11. ledna 1943. Dne 20. dubna byl povolán na nucené práce pro Říši učitel František Dlouhý. Začátkem června vyslechlo žactvo a učitelský sbor rozhlasový přenos na památku 1. výročí úmrtí gen. Reinharda Heydricha. V tomto  školním roce dala místní školní rada na školní zahradě vykopat studnu.

Ve školním roce 1943/44 děti pilně sbíraly léčivé byliny, kaštany, žaludy, javor. semena a papír – nejlepší sběrači ve třídách byli odměněni poukázkou, za níž si mohli během roku opatřovat zdarma školní potřeby u místních obchodníků. Při klasifikaci bylo prvně použito šestistupňové stupnice . Pro nedostatek uhlí byly vyhlášeny od 6. do 13. dubna uhelné prázdniny a školní rok byl ukončen až 14. července.

V dalším školním roce 1944/45 byl 19. září 1944 totálně nasazen řídící učitel Augustin Jakeš a na jeho místo jmenován odb. uč. Jaroslav Kouba, který byl 4. ledna 1945 též povolán na zákopové práce na Moravu a správu školy převzal odb.uč. Karel Hrůza. Začátkem ledna 1945 bylo zastaveno pravidelné vyučování a dětem byly vydávány domácí úkoly. 

Od 12. března 1945 byla školní budova zabrána pro vojenské účely německé branné moci. Pravidelné vyučování bylo zahájeno 4. dubna, pouze na dva dny v týdnu, střídáním tříd v dopoledním a odpoledním vyučování v útulku a v zámku. Některé předměty byly zcela zredukovány.  Dne 9. dubna se vrátil z nucených prací J. Kouba, zatímním ředitelem školy byl jmenován František Pospíšil. Nařízením školních úřadů bylo 16. dubna vyučování opět zastaveno a dětem byly vydávány jen úkoly.

Pisatel školní kroniky, Augustin Jakeš, který se z totálního nasazení vrátil 20. dubna 1945, popisuje následující události takto:  “V pátek 4. května se začaly objevovat první příznaky národního odboje – odstraňování německých a německo-českých nápisů. V sobotu 5. května došlo v Praze k národní revoluci, pražský rozhlas volal o pomoc, že se v budově bojuje. K pražskému odboji se připojil celý národ. Skupina německých SS-manů, umístěná ve zdejší škole, odmítla dobrovolně složit zbraně, naopak pohrozila přísnými tresty, bude-li v obci vystřeleno. Po 20. hodině nikdo nesměl na ulici. Němci zatkli tři zdejší mladíky – Václava Sazimu, Jiřího Šiňora, Oldřicha Kapustu a čtyři cizí a přes slib, že je ráno propustí, je vzali při odchodu s sebou. Od té doby není o nich zpráv. Asi je někde zastřelili. Na Křiváčku se zmocnili Němci pěti mužů, kteří po nich stříleli a též je zastřelili.

 V neděli 6. května časně ráno odjeli Němci v počtu asi pětiset mužů z Pyšel ku Praze včetně štábu, který okupoval zámek. Před odchodem školu dosti zpustošili – stříleli do obrazů, do zdí, do tabulí, do lamp apod. 

 
Po jejich odchodu byly zbudovány záseky u Dolů, Nové Vsi, u zastávky a postaveny stráže. Byl zřízen prozatímní místní národní výbor, jehož předsedou byl zvolen odb. uč. K. Hrůza.

Další dny byly plny napětí, jak dopadne boj v Praze, která stále volala o pomoc spojenecké armády z východu  i ze západu.
Konečně ve středu 9. května ráno oznámil pražský rozhlas, že odpor Němců se úplně zhroutil a že do Prahy pronikly tanky Rudé armády. Po celý den proudily od Prahy k Benešovu části poražené německé armády a SS.

A již  večer jsme uvítali na státní silnici první oddíly sovětské armády, která od Brna spěchala Praze na pomoc. Konečně jsme byli opravdu svobodní.
V příštích dnech i zdejší obcí procházely nekonečné proudy ruských vojsk a často   v obci i ve škole nocovaly.
Dřív, než se mohlo začít vyučovat, bylo nutné důkladné vyčištění školní budovy. První úklid nejhrubšího nepořádku obstaralo několik zde zadržených Němců. Potom pomocí rodičů celá škola byla nově vymalována a důkladně vymyta.

Vyučování bylo slavnostně zahájeno v úterý 29. května se 79 žáky a  skončilo o jeden týden dříve - 12. července 1945 s 224 dětmi proto, aby se žáci mohli zúčastnit žňových prací. Na konci školního roku byl proveden mezi žactvem sběr pohonných hmot pro repatriaci našich lidí z Německa. Bylo sebráno asi 115 litrů.
 Z posledních bojů 2. světové války se domů již nikdy nevrátili i zdejší hrdinové, kteří položili za vlast své mladé životy - dvojčata Vladimír a Vlastimil Markovi, Jaroslav Kautský, Jiří Zahradník a Antonín Rubáš, kteří padli v květnových bojích o Prahu, Mirek Altman totálně nasazený na Kladně a Zdeněk Sedlák z Britského královského letectva. 

Z totálního nasazení se na školu vrátil 5. května učitel František Dlouhý a 16. června učitel Václav Záborec z Křiváčku. Dne 4. června se přihlásil do služby učitel Karel Pláteník, který se vrátil z koncentračního tábora, kde byl vězněn 5 a 1/4 roku a ihned začal vyučovat. Ředitel školy Antonín Novák se vrátil z káznice v Ebrachu, též po 5 a 1 letém věznění, nebyl zdráv, proto se nehlásil do služby, než se zotaví.  

Hymna pyšelské školy

Stalo se hezkou tradicí, že končící školní rok bývá v naší škole završen akademií. Letos tomu bylo již podvanácté. Všem dětem a mládeži od 1. do 9. třídy je dán prostor a mají možnost na akademii předvést, co se během roku naučily v hodinách českého jazyka, dramatické, hudební, tělesné výchovy nebo při svém volnočasovém vzdělávání – gymnastika, judo, hra na hudební nástroj, zpěv, keramika, malování, ruční práce…. Také se zde učí společenskému chování, nebát se vystoupit na veřejnosti, před publikem, zbavit se trémy a získat kus zdravého sebevědomí. Při slavnostním zakončení každé akademie si všichni přítomní v sále rádi a s chutí zazpívají spolu s dětmi hymnu pyšelské školy. Chtěl bych se zmínit o jejím znovuobjevení. 
Hymnu pyšelské školy složil, ve 30. letech minulého století, pan učitel a později i ředitel školy Jan Klepáč. Děti ji zpívaly při různých slavnostních příležitostech až do 2. světové války. Za války, v 50. až 90. letech upadla v zapomnění. 
V r.1994 mi přišel krásný dopis od p. ing. Prokopa Zahradníka z Prahy, bývalého žáka zdejší školy. V dopise s láskou vzpomíná na učitele svého mládí z křiváčské a pyšelské školy a mimo jiné připomněl i „hymnu školy“, kterou jako děti zpívávaly, ale bohužel si už nepamatoval prostřední sloku. Po zveřejnění textu neúplné hymny v Pyšelském Zpravodaji v březnu téhož roku se ozvala pí Růžena Ransdorfová ze Zaječic, též bývalá žákyně pyšelské školy a doplnila nejen slova, ale i melodii (Šel dráteník po silnici). 
Protože obsah této pochodové zpívánky zůstává aktuální i dnes – láska ke své škole, láska k národu, k české vlasti, vzkřísili jsme tuto školní hymnu a po dlouhých letech ji děti opět poprvé zazpívaly při oslavách 700. výročí založení Pyšel dne 17. září 1995 na 2. akademii školy pod vedením pí učitelky Mgr. Nadi Olmrové:

Každé ráno v zimě v létě z celičkého okolí 

k Pyšelům se děti blíží, pospíchají do školy. 

Malé chodí do obecné, do měšťanské velcí zas, 

by jim škola základ dala, aby se jim žilo snáz.

Refrén: Ta pyšelská škola stojí jako hrad, 

děti k sobě volá, učí všemu znát. 

V srdce naše záhy vkládá lidský cit, 

vlast a národ drahý vždycky v lásce mít.

Z Čerčan, Čtyřkol, Javorníka, z Babic chodí dětí dost, 

ještě více z Křiváčku, Nespek, ze Zaječic, z Pětihost, 

a pak jsou to Kovářovice, Lštění, Lhota Borová,

 
Městečko, Dub, Senohraby, Hrušov, Lhota Vysoká. 

Na Barochov a Ves Novou zapomínat nesmíme, 

Pak z Poříčí, Mirošovic, Hrusic, Dubin , Ládevsi, 

nakonec též z města Pyšel, Lensedle a Křivé Vsi
.
Refrén: ….

Až čas přijde, opustíme naši školu pyšelskou, 

do světa se rozprchneme, každý půjde cestou svou.
 
Až pak někdy opuštěni v cizině budeme stát, 

ještě na tu naši školu rádi budem vzpomínat.

Refrén: …
 
Každým rokem se na akademii loučíme nejen se žáky 9. třídy ( přikládám pamětní list letošních absolventů ), ale též s dětmi 5. - 7. třídy, které s úspěchem složily zkoušky do gymnazií. Z 5. třídy odchází do primy Martin Žákovec a Valerie Kamererová a ze 7. třídy do tercie sourozenci Martin a Markéta Tylingrovi. Až sem vypadá vše normálně, až idylicky. Ale na jedné straně se s láskou a slzou v oku rozloučíme s dětmi, které „vylétají z hnízda“ a na druhé straně po víkendu přijdeme do školy a máme vymlácená okna bratru za 2 000 Kč a další den jen za 1 200 Kč……“v srdce naše záhy vkládá lidský cit…. by jim škola základ dala, aby se jim žilo snáz..“ Nedala! A nedala ani rodina! A nedalo ani prostředí ve kterém vyrůstali! Ani lidé a kamarádi kolem nich! Ani blízcí lidé kolem nich! Kdo nebo co jim dává ten „..základ a cit..“ vzít dlažební kostku a rozmlátit a pokud možno co nejvíc – křivda?, tma?, alkohol?, fet?, parta?, závist?, nenávist?, důkaz dospělosti? Takhle se ale problémy neřeší. Frustrace ano . Odjakživa. Máme těch frustrovaných jak je vidět dost.

škola pro děti

Na konci loňského školního roku odešly z naší školy čtyři paní učitelky – paní učitelka Jana Veverková, výborná elementaristka, paní učitelka Eva Smutná, znamenitá češtinářka a němčinářka, Mgr. Vlasta Apltauerová, zanícená zeměpisářka, která dětem vymýšlela nádherné a poučné školní výlety. Na vlastní žádost odešla Mgr. Dana Tabarelliová, která vyučovala matematiku a chemii a pro děti připravovala zajímavé exkurze. Všem čtyřem paní učitelkám patří náš vřelý dík za práci a lásku, kterou dětem věnovaly.
 
V září 2005 se na školu vrátila paní učitelka Daniela Freyová z Čerčan. Do čtvrté třídy přišla učit Mgr. Ivana Krákorová z Benešova. 
Od letošního školního roku 2005/2006 jsme žáky 1. a 6. ročníku vyučovali podle schváleného vyučovacího programu „ Škola pro děti.“ Tento vzdělávací program jsme si připravovali a sestavovali sami „za pochodu“ v průběhu celého školního roku 2004/2005 tak, abychom podle něj mohli začít učit od září 2005. Podařilo se!   
Ostatní třídy pokračovaly podle dosavadních osnov Obecná škola. Od září nastávajícího školního roku 2006/2007 bude podle „Školy pro děti“ pracovat již 1. 
a 2. třída a 6. a 7. třída. Na školách začne povinná výuka prvního cizího jazyka již od 3. třídy ( u nás angličtiny) a druhý cizí jazyk se začnou děti povinně učit od letošní 7. třídy ( u nás němčina).
 
Během školního roku se všichni vyučující odpovědně starali nejen o to, aby děti získaly co nejvíce nových znalostí v jejich předmětech, ale také o řadu dalších aktivit, které vedou děti k jejich dalšímu osobnostnímu rozvíjení – návštěva divadel, kin, olympiády, sportovní a vědomostní soutěže, lyžařský kurz, plavecký výcvik, výtvarné práce, akademie, výlety, turistika, poznávání, objevování, zkoumání, relaxace apod.
 
Každý ve škole máme svůj díl práce a odpovědnost, a proto klobouk dolů, když dokáží čtyři mámy od dětí při tom všem ještě úspěšně studovat a rozšiřovat 
si vzdělání na  vysoké škole.
 
O 19 integrovaných dětí pečovala spec. ped. Bc. Eva Rezková. S každým žákem pracovala 1h týdně podle individuálního plánu, který je každému integrovanému dítěti dvakrát ročně přizpůsobován.
 
Z příspěvků dětí a učitelů tvořila a měsíčně vydávala již X. ročník zajímavého a úspěšného časopisu Školníček pí uč. Mgr. Iva Niklesová, která je též výchovnou poradkyní na škole.
 
Na olympiády z češtiny připravuje úspěšně děti Mgr. Jaroslav Strnad. Pan učitel s dětmi pravidelně absolvuje školní i okresní kola dopravních soutěží. Na úspěšné olympiády z angličtiny odjíždějí děti s Bc. Janou Křížovou. Velice dobře si vedou děti na přírodovědných olympiádách pod vedením ing. Jiřiny Holšánové – krásné 3. místo v letošních okresních kolech v kategorii BiO C a D získali Jan Horáček z 9.tř. a   Aneta Rezková ze 7. třídy.   
 
Paní učitelka Iva Pěkná pečuje s dětmi celoročně nejen o skleník, ale ráda je doprovází i na všechny sportovní soutěže, poháry, utkání, kurzy… a vaří s nimi různé speciality. 
 
O víkendech nebo ve všední den večer, obětavě již několik let doprovází  do pražských divadel děti z Klubu mladého diváka Mgr. Martina Linhartová a vede též pěvecký kroužek na škole.
 
Hojně navštěvovaný a úspěšný keramický kroužek, který pracoval pod vedením paní Andrey Vrabcové, t.č. na mateřské dovolené, převzaly paní učitelky Daniela Freyová, Jitka Bartošová a Jana Veverková. Všechny tyto paní učitelky se společně  s paní učitelkou Marií Kolářovou starají o výzdobu naší školy.
Neobvyklá setkání ve svém volném čase připravovala svým čtvrťákům Mgr. Ivana Krákorová – Pohádková noc ve škole, Společná oslava Vánoc na Vlkové, Muzeum kuriozit a strašidel, Charita apod.
 
Pěkné výlety a exkurze připravuje Mgr. Ondřej Pilát –NTM Praha, Planetárium, NM Praha, K – centrum, botanická zahrada apod.
V letošním roce byly vybaveny 3 třídy multimediální projekcí a technikou. V současné době má multimediální projekci 7 tříd. 
 
Podařilo se nám též zakoupit nové židle a stolky do 7 tříd a nové pianino Petrof. Též se nám podařilo nechat zabudovat nové skříně ve zdi v pracovně zeměpisu a fyziky. Do zadní části pracovny fyziky jsme pořídili celostěnnou skříň na pomůcky M, Fy, CH.
 
Největší radost nám ale udělali žáci, kteří se z 5., 7. a 9. třídy dostali do škol a oborů po kterých toužili. Ze školy odchází celkem 32 dětí a do 1.třídy přijde 22 prvňáčků, tj. o 10 méně. Škola tak bude mít jen 166 dětí – před šesti lety jich bylo 224.
 
Ze školy odchází paní učitelka ing. Jiřina Holšánová, která velice fundovaně a s láskou dětem vštěpovala lásku k přírodě a k lidem. Patří jí velký dík.

Mgr.Vladimír Paclík
ředitel školy
 
Uzavíráme další úspěšný školní rok 2005/20006 a všichni si z celého srdce přejeme, aby prázdniny byly pro všechny děti

poválečné období 1945-1948

Minulé dva díly byly věnovány současnosti v naší škole. Navrátíme se zpět do skutečné historie, tak jak ji bývalí ředitelé školy zdejší zaznamenali do školních kronik. V 7. pokračování  jsme se seznámili s některými osudy lidí na pyšelské škole a v naší obci v průběhu 2. světové války. Válka krutě poznamenala chod dějin na celém světě, v Evropě, v naší vlasti, v naší obci, v naší škole….
 
Školní rok 1945/46 byl zahájen 3.září 1945. Ke shromážděnému žactvu promluvil správce školy Jaroslav Kouba a vyzval žáky ke zvýšené píli a snaze v opět svobodné republice. Učitelských sil byl nedostatek. Několika učitelům byla ustanovena služba v pohraničí – K. Hrůza -Teplice – Šanov, A. Jakeš - stanoven jako okr. škol. inspektor do Děčína, R. Jakešová – Podmokly, A.Davidová - Hor. Růžodol, M. Vošická – Markvartice. Pan učitel Karel Pláteník byl ustanoven do Prahy – Nuslí. Odb. učitelé Jar. Beránek a Karel Hašek nastoupili vyjímečnou vojenskou službu až do března příštího roku. Dne 16. října zahynula při automobilovém neštěstí paní učitelka Růžena Křížová. K její poctě byla uspořádána sbírka mezi žactvem a členy sboru, jejíž výtěžek byl věnován dobročinným účelům – pomoc Slovensku 2 015,-K, Bolzánův sirotčinec učitelský 1 000,-K a měšťanská škola v Chlumu u Sedlčan 1 200,-K.
Na začátku tohoto školního roku chodilo do čtyř ročníků a kurzu zdejší měšťanské školy 189 žáků. Třídy bylo povoleno dělit při 46 dětech, takže jen měšťanská škola měla 7 tříd. Tímto rokem započal též velký odliv a úbytek obyvatel z Pyšel a počet dětí klesl do roku 1950 na 147 žáků ( stěhování rodin do pohraničí, otevření měšťanské školy 1. září 1946 v Poříčí n/S a 1. září 1947 v Čerčanech ).    
 K výpomoci byly přibrány paní učitelky Marie Koubová, Marie Folprechtová, Josefa Horažďovská a Anežka Lindová. Ředitelem školy se stal od 1. listopadu Jar. Kouba.
Na oslavách 28. října byly hrány již dvě hymny – československá a sovětská. Prvně bylo ve škole oslavováno a připomenuto výročí VŘSR. 
Vánoční prázdniny byly vzhledem k nedostatku uhlí prodlouženy do 12. ledna 1946 a až do konce topné sezony byly dětem 2 krát týdně dávány úkoly domů.
 Při oslavách 96. narozenin našeho prvního prezidenta 7. března 1946 byla na školu slavnostně připevněna pamětní deska T.G.M., která byla za okupace schována. Na prvních místních oslavách osvobození 9. května 1946 byla též slavnostně odhalena pamětní deska padlým a umučeným spoluobčanům a předána válečná vyznamenání pozůstalým. Večer téhož dne byla v sokolovně sehrána divadelní hra K.Čapka „Matka“.
Od 18. června byl na sokolském hřišti v Pyšelích uspořádán pro děti z Pyšel, Jílového a Vel. Popovic velmi zdařilý  sportovní “ Týden dětské radosti“, kterého se zúčastnilo na 400 dětí.
O prázdninách r.1946 nechal ředitel školy opravit fasádu na obou starých školních budovách – na náměstí a dolní školní budově a hlavně nechal nainstalovat okapy, protože do obou budov zatékalo. Opravy stály 25 000,-Kčs. Ve škole byl zřízen „Žňový útulek“, který vedla pí učitelka Koubová.
 
Školní rok 1946/47 začal přiškolením  dětí z Městečka a Poříčí do nové školy v Poříčí a dětí z Nespek na Křiváček. Vyučováno bylo podle přechodných vyučovacích osnov.
Při oslavách 28. října byla sehrána hra „ Ta naše Praha“ a večer na slavnostním zasedání MNV byl prezident Dr.Eduard Beneš jmenován čestným občanem Pyšel.
I v tomto školním roce přispěly pyšelské děti z vlastního mála na různé sbírky – „Cukr bulharským a jugoslávským dětem“ – celkem 23 kg cukru, „Pomoc hladovějícím dětem v Rumunsku“ - 854,- Kčs. Za sbírky pro kraje válkou poškozené a jiné dobré činy udělilo ministerstvo školství 22. června 1946 dětem pyšelské měšťanské školy čestné uznání. V říjnu téhož roku poslalo ministerstvo školství subvenci 22 500,- Kčs,  za kterou mohl být do školy zaveden školní rozhlas v hodnotě 23 000,-Kčs. 
Na škole bylo založeno a ustanoveno rodičovské sdružení.
Od 1. června 1946 byla na školu přidělena soukromá učitelka ruštiny Anna Honzátková, volyňská Češka, která vyučovala ruštinu v l.-lV. roč. měšťanské školy.
Při červnovém tělovýchovném vystoupení národních škol v Praze cvičila i pyšelská děvčata se svojí vedoucí učitelkou Olgou Kaňkovou.   
 
Od školního r. 1947/48 se stala feriálním dnem na škole sobota a vyučovalo se ve čtvrtek, protože čtyři učitelé o sobotách dálkově studovali Vysokou školu pedagog. v Praze. 
Dětí opět ubylo, děti z Čerčan a okolí začaly chodit do nově otevřené  čerčanské školy.
Od konce války byla na škole vždy 7. března, k výročí narozenin T.G.M., pořádána akademie školy, v roce 1948 byla tato oslava poslední. Rovněž tak květnová připomínka narozenin Dr. E. Beneše.
Započal čas brigád a národních směn – 21.3. 1948, neděle – národní směna vítězství – mytí celé školy, sběr odpadových surovin, stříhání akátů a další brigády následovaly - výsadba lesních stromků, výsadba zaječické štěpnice se 160ti ovocnými stromky, lékařská brigáda 28 lékařů z Prahy s pomocným personálem na prohlídku zdejšího žactva, sběr mandelinky bramborové, každoroční prázdninový úklid školy maminkami dítek školou povinných, chmelová brigáda 30 dětí v Čiňově u Žatce….. 
Všechno žactvo školy se zúčastnilo 19.5.1948 Slovanské zemědělské výstavy v Praze. 
Paní učitelka Marie Koubová se stala předsedkyní MNV.
 Ústavodárným národním shromážděním byla 9.5.1948 přijata a schválena  Ústava 9. května. Byl vydán zákon o jednotné škole – tímto zákonem se má dostat všemu žactvu jednotného vzdělání a demokratické výchovy.  Byly schváleny nové jednotné osnovy, které každého učitele plně zavazovaly k jejich plnění. Od 1. září 1948 byla obecná škola přejmenována na národní a měšťanská škola na střední s 1. – 4. ročníkem.  

pan řídící Karel Brůna

K historii školy nepochybně patří i zprávy, životopisné údaje či životní příběhy učitelů. Údaje z kronik jsou v této věci spíše skoupé, neboť se dotýkají života učitelů většinou jen v souvislosti s dílčími událostmi v životě školy. Z kronik známe většinu učitelů na pyšelské škole působících, ale o jejich životě toho moc nevíme, pokud ještě nežijí pamětníci, kteří o nich mohou podat svědectví. Mezi učiteli, na naší škole působícími, bylo určitě mnoho těch, kteří školou žili, pro děti a obec mnoho vykonali. Jedním z nich byl místní rodák, dlouholetý učitel a řídící učitel na zdejší škole pan Karel Brůna. Ano, ještě žije řada jeho žáků, kteří na něj s láskou a úctou vzpomínají. Rád bych Vás seznámil s příběhem tohoto dlouholetého pana učitele, jakož i dlouholetého pana řídícího zdejší školy, který se dětem plně a svědomitě věnoval po celou svoji učitelsko kariéru. Takto o něm psal v době jeho odchodu do důchodu Posázavský týdeník ze dne 24.června 1939: 

„Pan řídící učitel Karel Brůna odchází na odpočinek." 

V těchto dnech byla naše veřejnost překvapena zprávou o pensionování dlouholetého a tolik oblíbeného řídícího učitele naší obecné školy p. Karla Brůny. Nutná opatření učiněná k zabezpečení tisícůz řad učitelstva a úřednictva, jest příčinou odchodu tohoto velmi svědomitého pracovníka za kterého i dnes těžko bude shledávána náhrada. Co v panu řídícím ztrácí škola, veřejnost, ví dobře všichni zdejší lidé. Jako celá řada jiných i on měl svoji počáteční životní dráhu plnoustarostí a strastí. Syn chudého místního chalupníka. těžce se probíjel jak v době studií, tak i po skončení jako učitelský praktikant. Jedině vrozená píle, schopnost a chuťjíti vpřed byla muzákladem jeho životního úspěchu. Shodou okolností, dostal se před 35 lety na zdejší školy, tedy dorodného místa, ve kterém až dodnes pracoval, a upřímně doznáno, poctivě dřel. Co všechno za tu dobu pan řídící Brůna vykonal, nedá se vypsat. Jako výtečný hudebník a zpěvák hrál a zpíval v pěveckém sboru v dřívější Besedě Havlíček, později i v Sokole, Když založen byl Sokol, byljeho I. náčelníkem a to tak energickým a cílevědomým, že my mladí ještě dnes na tu dobu tak krásného zápalu vzpomínáme. Ve škole přísným učitelem, krajně spravedlivým ke všem, bylžactvem milován, rodiči a celou veřejností uznáván. I obecní samospráva měla v něm výtečného spolupracovníka. Jako městský účetní dlouhou řadu let vedl hospodářství obce a to vzorným a příkladným způsobem. Rovněž tak i obecní knihovnu. Když utvořeno bylo stavební družstvo, byljeho předním pracovníkem. Krásná zahrádková čtvrt na Letné, jak říkáme, ve které má náš pan řídící domeček, pěknou zahrádku'a včeličky, ta je také kusem jeho životní práce. A stavba školy ? I na té měl náš pan řídící velký svůj podíl, žel tak nedoceněný. Co práce vyvstalo pro něho proto, žepoctivě se domáhal lepší a tolik potřebné školní budovy pro ty děti, které uměl učit, uměl upoutat.To vědí rodiče, školní úřady, to vědí všichni. Když byla zavedena Lidová hospodářská škola před deseti lety, byl správcem této školy a jest jím až dosud. Proto není divu, že výbor této školy nemíní jej této povinnosti zhostiti ani po odchodu z místa řídícího školy. A zřízení měšťanské školy bylo jeho dávnou touhou, aby naše město i jeho veliké okolí mohlo dáti v nové době dětem vyššívzdělání, než jaké až dosud poskytovala obecná škola. Tyto přípravné práce ku zřízení měšťanské školy byly tak veliké, s takovým překážkami, které zdolati mohl zase jen muž, jehož životním smyslem byla poctivost a prozíravá práce. Po odchodu pana řídícího uč. Frant. Drastila, dlouhou řadu let vedl správu polévkového ústavu. Dovedl sháněti prostředky, které mnohdy vymodlil, aby chudým dětem byl v zimě dán talíř teplé polévky. I s ostatními svěřenými peněžními prostředky,které ovšem jen po skrovnu měl k disposici k vedení správy školy, dovedl tak mistrně hospodařiti, že podařilo se mu ušetřit značný obnos 3.500 K. Příjemně překvapil školní radu i učitelský sbor, když oznámil, jsa na odchodu z dlouholeté školní praxe, že odevzdává tento obnos s přáním, aby použito jej bylo na zřízení školního radia. Tedy za peníze, které byly mnohdy těžce vydobyty a sloužiti měly pro správu školy, tak hospodárným počínáním ušetřené, opatřuje se zařízení, které jest snad prvým v celém okrese a které tolik usnadňuje dáti žactvu možnost poslechu hudby, zpěvu, přednášek apod. Toť krásná památka, kterou pan řídící po sobě škole zanechává. Jestliže předseda školní rady p. Urbánek ve schůzi školní rady veřejně vzdal dík za tuto tak příkladnou péči, kterou pan řídící učitel Brůna škole přinášel, činil jen svoji povinnost, tak jako je povinností těmito několika řádky, které veřejnosti předkládáme, upozorniti na opravdové zásluhy, kterých si náš pan řídící Brůna o školu, obec i občanstvo získal a za které my všichni musíme být vděční.“ 

Pan učitel Karel Brůna působil na naší škole v letech 1906- 1915, 1917 -1939. Od roku 1932 až do odchodu do důchodu byl řídícím učitelem.
Text článku jsem převzal z vydání Posázavského týdeníku ze dne 24.června 1939 v původním znění.

Mgr.Vladimír Paclík, ředitel školy

školní léta 1949-1959

Historie pyšelské školy prochází dalším těžkým obdobím našeho národa, obdobím 50.let, obdobím schůzí, závazků, oslav, zdravic a  přátelstvím „na věčné časy“, obdobím národních a žákovských sbírek, náborů do dolů a hutí, zakládáním JZD, obdobím měny……, což dokumentují zápisy ze školní kroniky zdejší měšťanské školy z let 1949 – 1959.

  • „…školní rady byly podle dosavadních předpisů likvidovány a jejich pravomoce převedeny na školské komise při MNV. Dosavadní školní rada ve složení – Jar. Kouba, řed. školy, předseda; Jan Procházka, Pyšely; Marie Jeřábková, Pyšely; Miroslav Baťcha, Pětihosty; Vojtěch Bambas, Pyšely; J.Kárník, Pyšely; Fr. Krása, Nespeky: Jar. Vesecký, Nespeky a Josef Breburda, Pyšely - plnila své poslání obětavě a školní budovu udržovala v pořádku a přála dětem i učitelům. Při dobrém hospodaření ušetřila přes 200 000 Kč, které rozhodla do konce roku 1949 věnovati ještě na vybavení školy, hlavně lavic, kamen a uč. pomůcek…“
  • KSČ žádá každého člena sboru, aby pracoval v duchu socialismu, který se bude vyjadřovati ve veškeré školní práci a pronikne do všech předmětů vyučovacích, zvláště pak v občanské výchově, dějepisu, českém jazyce atd. Kdo není členem KSČ, není členství nějakou podmínkou. Každý člen oboru se postupně seznámí s politickou literaturou, aby při vyučování mohl poznatky postupně uplatňovati.
  • Od 1.února 1949 byla obec i škola Pyšely převedena pod správu okresu Říčany
  • Na Hlásce se konal 31. května 1949  - sraz veškerého žactva a učitelstva říčanského okresu, každá škola předvedla svůj program tělovýchovný, recitační a pěvecký, naši školu uváděla žákyně Milena Fricová
  • Od 1. února 1951 byl zaveden do škol nový školní a zkušební řád pro žáky a zavedeny žákovské knížky; vycházející žáci lV. ročníku skládali před zkušební komisí závěrečné ústní a písemné zkoušky; od září 1950 bylo ustanoveno na školách SRPŠ.
  • Prvních závěrečných zkoušek ve škol.r. 1950/51 se účastnilo 30 žáků, z nichž prospěli s vyznamenáním: Anna Bambasová, Jiřina Brabcová, Zdeňka Krátká, Jaroslava Palová,  Jiří Pilous,  Milan Procházka a Josef  Šikl
  • Ke dni 15.ledna 1951 se přihlásilo do Pionýra 80 % žáků školy, skupina měla 3 oddíly. Každý školní rok byl od této doby slavnostně zakončen  s vykonáním pionýrského slibu a uvázáním šátků novým pionýrům.
  • V letech 1949 -53 chodilo do měšťanské školy 147 žáků. Po vydání nového školského zákona v roce 1953 došlo ke sloučení národních a měšťanských škol do osmiletých středních škol. Do Osmileté střední školy v Pyšelích  bylo tehdy zapsáno 300 žáků, z toho bylo 80 dětí z dětského domova. I na osmiletých školách se každoročně konaly závěrečné zkoušky, které byly ústní a písemné. V kronice školy jsou uvedeny počty žáků, kteří prospěli s vyznamenáním a jmenné seznamy vycházejících žáků s uvedením škol, do kterých odcházeli.
  • 2.listopadu 1949 byly v sokolovně zahájeny „ Dny československo – sovětského přátelsví“ slavnostním zasedáním MNV, lidé podepisovali pozdrav k 70. narozeninám generalisima Stalina. Divadelní kroužek pod vedením J. Hénikové sehrál hru S. Michalkova
  • Za účasti žactva a občanů se pravidelně konaly v sokolovně nebo v kreslírně školy oslavy VŘSR, oslavy narozenin generalisima Josefa Visarionoviče Stalina  a Klementa Gottwalda, oslavy Dne osvobození od nacismu a jiné oslavy. Např. v sokolovně bylo předvedeno slavnostní pásmo školy k 25. výročí V.I. Lenina, zakladatele SSSR, o jeho životě a díle promluvila předsedkyně MNV M. Koubová. Kronikář uvádí „„..s povděkem a s pocitem hrdosti a nadšení jsme vzpomněli 1. výročí únorových událostí r.1948, naše děti a učitelé uspořádali krásnou školní oslavu a vyslechli si i rozhlasový projev předsedy vlády A. Zápotockého. Při těchto oslavách bylo vzpomenuto i 20. výročí založení slavné Rudé armády a výročí 20 ti let, po kteroužto dobu  vede od vítězství k vítězství naši komunistickou stranu náš  prezident Kl. Gottwald…“. V rámci Měsíce československo-sovětského přátelství probíhaly od roku 1956 každoročně oslavy a besídky k příchodu Dědy Mráze. 
  • Ve škole byly organizovány různé  sbírky  žactva. Např. sbírka pro děti stávkujících horníků, která vynesla celkem 1 350,- Kč. Pyšelské děti sebraly mezi sebou nebo samy vyrobily hračky, které byly poslány řeckým dětem, umístěným na našem území. Pro bulharské děti byla na škole uspořádána sbírka cukru, bylo odesláno 36 kg cukru, z čehož 23 kg přispěl MNV v Zaječicích za žákovské práce v zaječické štěpnici. Další sbírkou byla sbírka učitelstva a žactva ve prospěch bojujícího korejského lidu, ze které bylo posláno do Koreje 1391 Kč. 
  • Ke zdaru pětiletého plánu sebralo žactvo školy 1755 kg starého papíru, 123 kg hadrů, 54 kg kovů, 468 kg šípků, 370 kg kaštanů a žaludů, 60 kg léčivých bylin. Naše střední škola vyzvala k soutěži všechny střední školy okresu v brigádnické činnosti žactva a učitelstva a k soutěži národních, mládežnických a socialistických písní. Též vyzvala v roce 1952 všechny školy a  skupiny PO a ČSM Říčanska k soutěži o nejlepšího sběrače vlněných a polovlněných hadrů pod heslem: „Jako dobří hospodáři nahradíme zbytečný dovoz pilným sběrem. Ušetříme republice milióny v devizách.“  
  • V průběhu let 1949 až 1951 odpracovali žáci a učitelé několik set mimoškolních brigádních hodin v lese –  výsadba 4400 lesních stromků, na poli – např.trhání lnu, sběr brambor, výsadba 160 ovocných stromků v zaječické štěpnici a 193 ovocných stromků v pyšelském Gottwaldově sadu. V roce 1954 a 1955 byli žáci pod vedením učitelů Karla Hynka, Aleny Vondrašové a Rudolfa Horažďovského na chmelové brigádě v Chrášťanech 
    u Rakovníka. 
  • V listopadu 1950 proběhla kampaň Lánská akce - beseda o volbě povolání s hornickými učni za účasti okresních delegátů ČSM, KSČ, SNB, SONP Kladno, MNV; rodičů a vycházejících žáků naší školy. Škola měla získat 2 horníky , 1 hutníka a 3 žáky do kovo ( škola plán splnila)
  • Cvičení na 1.celostátní spartakiádě  v Říčanech, ve Vlašimi a v Praze se  zúčastnilo 115 dětí pyšelské školy.
  • Děti navštěvovaly řadu kroužků. V průběhu let  1949 – 1960 pracovaly na škole např. kroužek literární vedl odb.uč.Jar. Pavlík, mičurinský vedla odb. uč.Marie Pěkná, kroužek radioamatérský  vedla odb. uč. Anna Cílová,  kroužek chemický vedl odb. uč. Josef Beránek, kroužek matematický, fotografický a šachový vedl odb.uč.Karel Hašek, kroužek psaní strojem  vedl ředitel školy Jaroslav Kouba, hornický kroužek  vedl ředitel školy O.Rožňák, 4 kroužky požárnické  vedla  odb.uč. A.Cílová, loutkové divadlo vedla pí uč.Marie Folprechtová, taneční kroužek pí uč. Jaroslava Héniková, divadelní kroužek vedla pí uč.A.Vondrašová a pí uč. M.Žižková, letecko-modelářský kroužek vedl V.Kouba.
  • Od 1. září 1949 vykonávala práce školnické pí Anežka Vnoučková.
  • O prázdninách byly vymalovány některé třídy a natřeny všechny dveře fi Jan Ptáček, úklid provedly maminky dítek školou povinných. V přízemí staré budovy byla upravena pracovna, kde se začalo vyučovat pouze ruštině, kterou vyučovala odb.uč. M. Koubová. Nové parketové podlahy byly položeny v roce 1953 – ve 2 třídách, v ostatních třídách byly parkety položeny v roce 1956. V témže roce byla zavedena pitná voda na WC a do 2 tříd v přízemí školy a do sborovny. V roce 1957 v únoru až září byla postupně vyměněna okna ve staré škole. 
  • Školní stravovna byla zřízena ke dni 1.9.1951 pro 120 strávníků. Prvními kuchařkami byly pí Bártová, pí Krejčíková a pí Trousilová. 
  • V roce 1958 škola získala pole na Košíku o rozloze 32 arů od MNV pro práci žáků na školním pozemku. Zahrada u školy byla oseta trávou, aby děti mohly za příznivého počasí chodit na přestávky ven. 

Tolik nám říkají zápisy ze školní kroniky za školní léta 1949 až 1959. Pokračování příště.

50.léta ve škole

Léta 1950 – 1960 jsou léty budování socialismu v naší republice. V prosinci roku 1960 se naše republika stala 2.socialistickým státem světa, což bylo stvrzeno úpravou oficiálního názvu státu na  ČSSR a byla vydána nová ústava.
V naší škole se nejen budoval socialismus, ale také se zde vyučovalo. Žáci školy byli vždy vedeni k lásce k rodičům a rodině, k lásce k umění, ke sportu, k pomoci druhým,  k lásce k vlasti ……

Počty žáků od roku 1957  až do roku 1962 neustále stoupaly – z 300 na 342 dětí v roce 1962, včetně 80 dětí z dětského domova. Škola měla 256 pionýrů. Nejvíce dětí – 41, bylo v roce 1962 v 6.třídě, která zůstala nerozdělená. Třídy 5., 7. a 8. byly rozděleny na A a B. V těchto třídách bylo střídavé dopolední a odpolední vyučování. Od prosince roku 1960 byl název školy osmiletá střední škola změněn na devítiletá střední škola s 9.ročníkem, ve kterém se již nekonaly závěrečné zkoušky z českého jazyka, ruského jazyka a matematiky. Zároveň byla zavedena pouze pololetní a závěrečná klasifikace. 
Od školního roku 1956/57 byla v rámci polytechnického vyučování zavedena  do školy 1 hodina ručních prací v 1. – 5.ročníku a v 6. – 8.ročníku 2 hodiny dílen 
a práce na školním pozemku. Dílna na škole byla zřízena ve staré škole místo kabinetu a vybavena nářadím a stoly za 3 000,- Kč.
Školní družina pro děti 1. – 8.třídy byla ustavena od září 1957. Pro nedostatek místa ve školní budově byla umístěna  U Jenšovských, později ve škole. První vychovatelkou byla paní učitelka Marie Žižková. Družinu navštěvovalo 24 dětí, později 47 dětí.
Při škole byly otevřeny hudební kurzy s výukou hry na klavír, harmoniku a housle. Kurzy navštěvovalo po několik let 40 dětí. Na závěr školního roku byly pořádány společné koncerty v sokolovně.

V roce 1957 – 1960  byly opraveny střechy a komíny na obou školních budovách. V roce 1958 byly vymalovány třídy, opraveny sokly, zavedena voda do 4 tříd, do všech tříd zaveden rozhlas a vyšamotována kamna ve všech třídách. Do školní jídelny byl zakoupen robot ALBA S 11 za 6 955,- Kč, který byl nahrazen novým robotem RE 22 v roce 2004 za 128 520,- Kč.

V roce 1962 byly pořízeny nové skříně na vycpaniny do pracovny přírodopisu. 
O prázdninách roku 1957 byl ve škole zřízen prázdninový pionýrský tábor pro děti státních zaměstnanců z Prahy. Pro pyšelské děti byl po několik let o prázdninách pořádán třítýdenní pionýrský tábor v Horní Vltavici, hlavním vedoucím byl ředitel školy Karel Hašek. 
V požárních  kroužcích, vedených paní učitelkou Annou Cílovou a pí Růženou Hurtíkovou, byly děti vedeny k ochraně společného majetku, k ochraně úrody na polích, k zajišťování požární ochrany ve škole a v obci. V okresních soutěžích se vždy umisťovaly na prvních místech. V roce 1957 převzaly 1. cenu  Mladých požárníků  v rámci okresu – kompletní výbavu pro volejbal. V roce 1960 dostalo 33 dětí odznak Mladý požárník.
Taneční kroužek po několik let velmi úspěšně vedla paní učitelka Jaroslava Héniková. Na Soutěži tvořivosti mládeže v Říčanech v roce 1959 získal její taneční kroužek 2.místo.  Krojovaní tanečníci předvedli valašské tance v doprovodu místního hudebního souboru, ve kterém nechyběly ani dudy. Mezi hudebníky hráli i 3 učitelé – Rudolf Horažďovský, Karel Hašek a Zdeněk Krátký. 
Čtyři koncerty z děl světových klasiků uspořádal učitel školy RNDr.Julius Procházka v roce 1952. Čistý výtěžek  3 430,- Kč věnoval na nákup pomůcek a opravu školního klavíru. 

Školu každoročně  navštěvovali operní pěvci a herci. Do školy pravidelně jezdilo benešovské oblastní divadlo a v sokolovně zahrálo např. Zlatovlásku, Kubulu a Kubu Kubikulu. Mezi dalšími divadelními soubory, které na škole vystupovaly, byl taneční soubor z Tábora a Blatné, oblastní divadelní soubor z Hořovic, loutkoherecký kladenský divadelní soubor, loutkové divadlo rodiny Kopeckých a další. 
Učitelé s dětmi hojně navštěvovali pražské Wolkerovo divadlo, Smetanovo divadlo – balety Šípková Růženka, Z pohádky do pohádky, operu Čert a Káča a další. 
Pod vedením paní učitelky Aleny Vondrašové velmi aktivně pracoval oblíbený divadelní kroužek, který nastudoval pod jejím vedením např. hry Čert a Káča, 
O mluvícím ptáku a živé vodě, O princezně se zlatou hvězdou na čele…. Tyto hry byly hrány v sále U Jenšovských. 
Pí učitelka Marie Žižková nacvičila s dětmi pohádku Tři zlaté vlasy Děda Vševěda a pí učitelka Eva Bejčková úspěšnou pohádku Zlatovláska. 
Velmi oblíbené byly každoroční prosincové besídky Dědy Mráze v sokolovně. Z výtěžků byly obvykle nakoupeny knihy, kterými byli odměněni nejlepší žáci. 
Hojně matkami s dětm navštěvovaná byla loutková  představení ve školní kreslírně, kde od roku 1953 pod vedením pana učitele J.Housky a paní učitelky M.Folprechtové učitelský sbor nacvičil řadu her – Míček Flíček, Rusalka, Zlaté srdce, Děda Mráz, Pohádka, O pejskovi a kočičce apod.
Kroužek pěvecký, který vedla paní učitelka Marta Havlová, vystupoval aktivně při všech kulturních a politických akcích v obci a okolí. 
Od roku 1956 pracoval na škole pod vedením pana učitele Karla Haška turistický kroužek, ve kterém bylo přihlášeno 100 dětí. V rámci „100 jarních km“ se seznamovaly s bohatou historii regionu, např. tůra „Po stopách Svatopluka Čecha“ přes Chocerady do Ostředku a zpět, pěší tůra „Chlum u Čerčan, letohrádek, Zlenice, Hláska“, pěší tůra „Zbořený Kostelec a zpět“.
Učitelé s dětmi každoročně jezdili na výlety a exkurze.
Na škole pracovala školní tělovýchovná jednota, ve které pravidelně cvičilo několikrát týdně pod vedením 3 učitelů a 7 cvičitelů z řad rodičů velké množství dětí. 
Na zasněžených svazích Lorety bývaly pořádány lyžařské závody ve sjezdu a skoku na lyžích. Pro nedostatek sněhu a při velkých mrazech byly pořádány závody rychlobruslařské a krasobruslařské. 
Ve školním roce 1959/60 nacvičovaly děti 2. – 9.tř. na 2.celostátní spartakiádu. Na okrskové spartakiádě v Senohrabech, na oblastní ve Vlašimi a na celostátní v Praze cvičilo 112 dětí.

1.máje byly slaveny v Mnichovicích. Tam a zpět děti a ostatní účastníky z Pyšel odvážely autobusy. V roce 1959 se 1.máje v Mnichovicích zúčastnilo 80 dětí se svými učiteli. Nesly transparent „Sijte více kukuřice, prospějete republice“ a jako mávátka měly papírové kukuřičné klasy.
Na brigádách pro JZD – pletí cibule a mrkve, jednocení cukrovky a máku, vysazování kukuřice, vybírání brambor - odpracovaly školní děti se svými učiteli každoročně velké množství hodin, nejvíce v roce 1959  - 1650 hodin.
V roce 1960 došlo ke sloučení okresu Říčany, Praha – sever, částí okresu Brandýs nad Labem, Jílové a Český Brod do nového okresu Praha – východ se sídlem na Náměstí Republiky v Praze. 


Mgr.Vladimír Paclík,ředitel školy
 
Ředitelka školy Marie Koubová odešla do důchodu v červnu 1960, ředitelem školy byl jmenován Karel Hašek a jeho zástupcem Josef Klobouček. 

život školy do roku 1965

Zápisy v kronice zdejší školy dokumentují svou dobu.Přinášejí nám poznatky o učitelích a žácích, o odborném, společenském, sportovním, kulturním a politickém dění nejen ve škole. Dle kronik a jiných historických záznamů, které jsou k dispozici, učilo na naší škole  od roku 1680 až do dnešního dne asi 285 učitelů. Jejich jmenný seznam, s dobou jejich působení, jsme vydali u příležitosti 700.výročí založení obce jako malou brožurku pro všechny návštěvníky Dne otevřených dveří ve škole a je též umístěn na webových strankách školy. Na těchto stránkách jsou také dostupné seznamy a fotografie žáků některých ročníků. Měli jsme tu smůlu, že jsme díky poruše na serveru, na kterém byl web umístěn, velkou část pracně získaných materálů ztratili. Dle času a možností se pracuje na jejich obnově. A ještě je asi nutno říci, že ve 20. stol. až do roku 1989 byli učitelé většinou do škol zařazováni odborem školství na umístěnky, podle dosažené troj nebo dvoupředmětové aprobace. Tím byla dosažena nejen plná obsazenost škol, ale i vysoká odbornost i na školách vesnických nebo v pohraničí.
Ve škole nejsou k dispozici všechny kroniky – některé zmizely, některé byly odvezeny do archivů. Dvě kroniky, ze kterých jsem doposud čerpal, končí rokem 1965. Z další kroniky, založené v 70. letech se psát nic nedá, protože je to kronika sjezdů a hesel o budování a nejsou v ní ani jména dětí ani úspěchy jimi dosažené. A právě úspěchy dětí, které zapsal do kroniky v 60. letech ředitel školy Karel Hašek mne zaujalya chtěl bych vás s nimi seznámit, protože vypovídají o úspěchu školy ještě dnes. Jsou to ocenění, která žáci a jejich učitelé získali na okresní , oblastní nebo dokonce krajské úrovni, tedy za silné konkurence a rivality v soutěžích sportovních, uměleckých, přírodovědných a v soutěžích požární ochrany:
1. místo, okresní kolo, sólový zpěv, Lenka Dauthová, postoupila do krajského kola   v Nymburce,1961
1. místo , okresní přebor,  vrh koulí, Hana Winklerová,1962
1. místo, okresní přebor, turistické hlídky, Marie Hašková, Marie Šnajberková,Růžena Vnoučková
1. místo, kroužek mladých přírodovědců – výpěstky na školním pozemku, 1962
1. místo, oblastní soutěž v šachu, Zdeňka Chaloupková, 1962
1. místo, oblastní soutěž v běhu „Mladé fronty“, Marcela Ziková,  1963
   Čtyři 1. místa ve 4 věkových kategoriích, oblastní soutěž, požární družstva žáků, 1965
1.,2., a dvě 3. místa, okresní přebor, požární družstva žáků, 1965
1. místo, okresní přebor, turistický orientač.závod, Marie Hašková, Růžena Vnoučková,
    1963
2. místo, okresní kolo, orientační závod, Zdeněk Zeman, 1963
1. místo v okresním kole Soutěže tvořivosti mládeže ( STM ), 1964 :
         recitace, I. kat.,1. místo, Alena Sejková
                                 3. místo, Ilona Neufusová
         recitace, II. kat., 1. místo, Hana Žabová
                                    3. místo, Radka Macháčková
         zpěv, II.kat., 3. místo, Jan Slabý
         hra na klavír, II.kat. 2. místo, Libuše Petrová
         výtvarné práce, I.kat., Marcela Kukalová
                                  II.kat., Jaromír Kukal
                                 II. kat., Vlastimil Pařízek 
2. místo, okres soutěž v ruském jazyce, Hana Houzarová, 1964
1. místo, Pionýrské letnice v Čelákovicích, požární družstva, 1964
3. místo, Pionýrské letnice v Čelákovicích, kopaná, 1964 
                   3. místo, krajské kolo, přírodovědná olympiáda, Vlastimil Pařízek, 1964
                   1. místo , okresní kolo, technická tvořivost mládeže, 1965 :
                                               Jiří Sejka, 7.A. – vypalovací jehla
                                               Jan Valenta, 9.tř. – souprava kladek
                                              Miloš Trousil, 7.A. – modely krmelců pro zvěř
1.      místo, oblastní kolo, běh st. žáků na 500 m, Ladislav Kučera, 1965
2.      místo, oblastní kolo, běh ml. žáků na 300 m, Jaroslav Táborský, 1965
3.      místo, oblastní kolo, běh na 500 m ml.dorostenky, Hana Jedličková, 1965
Velkým darem pro naší obec  bylo i velké množství dětí a silné školní ročníky. Pro zajímavost uvádím  počty žáků ve třídách z roku 1963 a letošního školního roku 2007:
   1963 / počet žáků :                                         2007 / počet žáků:
1.tř.            33                                                                   24
2. tř.           29                                                                   18
3. tř.           31                                                                   14
4. tř.           33                                                                   14
5.tř.            37                                                                   17
6. tř.           39                                                                   19
7. tř.           25                                                                   16
8.A.           25                                                                    21
8.B.           24                                                                    ----
9. tř.          42                                                                    20
 
Pro takové množství  dětí, vařily ve školní jídelně dvě paní kuchařky – paní Marie Bártová a paní Anna Krejčíková - 167 obědů.
Zajímavá je i péče lékařů o školní dítka a epidemie, které se časem ve škole vyskytly a kvůli kterým byla často omezena výuka :
1947 –epidemie příušnic
1955 – celý týden garážoval na školním dvoře autobus zubní ambulance z Prahy, lékaři zhotovili žákům  450 plomb
1957 – děti byly prvně na lžičku očkovány proti obrně
1959 – dětem byly opět opravovány zuby v pojízdné ambulanci
1960 – od tohoto roku byly dětské a zubní prohlídky prováděny v OÚNZ
1960 -  na škole bylo dokončeno očkování proti tetanu
1961 -   6 případů infekční žloutenky, bylo provedeno očkování nejvíce ohrožených dětí
1962 –  epidemie příušnic
1962 -  chřipková epidemie
1962 -  epidemie zarděnek, 100 případů
 
V roce 1963 byly v přízemí školy zhotoveny nové skříně na biologické pomůcky. Roku 1963 bylo také započato s vydlážděním chodníku na školním dvoře a před školou. Vydláždění bylo dokončeno v r. 1965.
V 60. letech byl po 5 let na škole dětmi vydáván časopis „ Bubínek pyšelských pionýrů“.
Ve školní kronice se ještě dozvíme, že v r. 1965 nacvičilo 165 žáků se svými učiteli čtyři skladby na III. celostátní spartakiádu a předvedli 
je v Pyšelích a  Říčanech a do Prahy bylo vybráno 45 dětí, které zvládly nácvik dokonale.
Tímto zápisy dne 28.srpna 1965 ve druhé školní kronice končí a uzavírají nejen školní rok, ale i jedno pro nás už historické období.
Povinnost ředitele školy, psát kroniku, byla  zrušena. Prezentace škol jsou zveřejňovány na jejich webových stránkách. Na naší škole zatím v psaní kroniky pokračujeme. Webové stránky máme od roku 1996 a jsou též přidány k webovým stránkám Městského úřadu v Pyšelích. Stránky jsou obměňovány  od starší prezentace až po nové záležitosti, jako je rozvrh tříd, provoz družiny, aktivity dětí, prázdniny, jídelníček, připomínky, dotazy 
a sdělení rodičů škole apod.  Informace o  životě školy jsou také ve školním časopisu Školníček, který vychází pravidelně měsíčně již XI.rokem, 
od  ledna 1997. Jeho zakladatelkami a první redakční radou byly tenkráte dívky z 5. třídy: Tereza Podroužková, Alena Linhartová, Veronika Hajdová a Petra Kaliášová. Název časopisu  vymysleli podle školního strašidýlka – Školníčka, který prý v naší škole straší a radí dětem, co mají psát do sešitu…..